Rozhovor: Studium, práce a život v Irsku očima hudebníka

Rozhovor - Peter Moc o životě a práci v Irsku

Práce v Irsku láká řadu mladých lidí z Čech. Často vyhledávanou prací je zde třeba sběr ovoce. Jsou ale i výjimky a Peter Moc je jednou z nich. Vydal se do Irska studovat jazzovou hru na kytaru a plnit si svůj sen. Své studium dokončil a nyní se živí jako učitel hry na kytaru a profesionální hudebník. Co všechno taková cesta obnáší? Jak se na ni vydat a školu financovat? Jaký je vlastně život v Irsku pro hudebníka a co mu chybí z Čech? Přečtěte si inspirativní rozhovor a nezapomeňte si jít za tím, co vás opravdu baví.

Ahoj Peťo, žiješ již od roku 2010 v Irsku a nyní pracuješ ve směru, který Tě naplňuje a baví. Může se to zdát jako splněný sen, ale nebylo to vždycky jednoduché a asi pořád ani není. Můžeš ve zkratce přiblížit svůj životní příběh? 

No byl jsem člověk a student jako každý jiný. V mém životě měla ale velký vliv kytar. Od malička jsem chodil v Děčíně do Hudební lidové školy, kde jsem začínal hrát na zobcovou flétnu (od 6 do 11 let). Pak jsem si ale vybral kytaru. Co se mi na kytaře moc líbilo, bylo, že je to nástroj, který je velice dostupný a kdekoliv na základních školách a kdekoliv jinde se hráli ty trampské písničky, které jsem měl rád.

Pak jsme měli učitele angličtiny Vláďu Jindru, který s námi pořád hrál a začínal každou hodinu na kytaru. Kromě toho i můj táta hraje na kytaru. Proto jsem si kytaru vybral jako nástroj, zkrátka jsem k ní měl blíž. A tak jsem začal na klasickou kytaru cvičit, což mi vydrželo až do 18 nebo 19 let. Během té doby jsem se sám od sebe naučil hrát blues, ale i rockovou a popovou hudbu a navíc jsem si zamiloval jazz.

Ten přišel spíše ve formě nějaké výzvy mých vlastních hudebních zkušeností, protože je děsně bohatý a rozmanitý na takový rytmický, harmonický, melodický vesmír a improvizace. A musím říct, že v té době jsem to vůbec neovládal a ani nevěděl, že takovým směrem se student může vydat. A tak jsem se rozhodl, že tu výzvu přijmu a začnu studovat jazzovou kytaru.

Petr Moc - rozhovor hra na kytaru

Našel jsem si učitele české jazzové kytary, jako byl David Růžka, Zdeněk Fisher z JazzQ nebo Libor Šmoldas, se kterým jsem i později vystupoval v Děčíně i v Dublinu. A ta ambice s hodinami, které jsem od těchto učitelů měl, rostla a rostla, až jsem se dostal do situace, kdy jsem si řekl, že chci být kytaristou a chtěl bych se hudbou živit a chtěl bych ještě k tomu cestovat.

Proto to nebyla výzva jen v hudebním slova smyslu, ale také výzva v tom, že budu muset obohatit své zkušenosti z Čech o zkušenosti ze zahraničí. A proto jsem se rozhodl jít studovat do Bostonu na Berkeley. Spojil jsem se s univerzitou a snažil se vše domluvit a zjistit, jak je to také po finanční stránce. Právě finance ale rozhodly, že vůbec není možné se do Bostonu odstěhovat a žít tam, protože školné je opravdu vysoké. Doporučili mi ale jejich satelitní školy v Jižní Americe a 2 v Evropě. Jedna z nich byla i v Dublinu, kde jsem se rozhodl vystudovat 4 roky jazzové kytary na univerzitě. Tu jsem ukončil před 5 lety. Stále žiji ale v Dublinu, kde nyní působím převážně jako učitel hry na kytaru.

Do Irska jsi poprvé vyrazil v roce 2010 jako student hry na kytaru na jednu ze světově uznávaných univerzit. Bylo právě Irsko jasnou volbou? Jak bys porovnal studium v Irsku se studiem v Čechách? 

Byla to jasná volba poté, co jsem se chtěl přihlásit právě na Berkeley, kde mi poradili jejich satelitní školy v Evropě (jedna je v Německu, druhá v Irsku). Irsko bylo jediný program, který byl tedy v angličtině, což je taky můj koníček a tak to bylo hned jasné. Spíše to tedy bylo rozhodnutí kvůli jazykové stránce a praktičnosti díky vízům atd, nežli po hudební stránce. Je pravda, že o hudbě jsem toho z Irska moc nevěděl.

Co se týče porovnání studia, tak můžu mluvit jen za sebe. Jedna věc, se kterou jsem musel bojovat, byla ze začátku nějaká ostýchavost se sám za sebe postavit. Třeba když jde člověk do oficiální kanceláře žádat o nějaké formuláře a není vše jasné, tak jak si poradit s tím, aby mu vyšli lidi vstříc a být na každého přátelský a profesionální, ale také zároveň si stát za svým přesvědčením. To samozřejmě vychází z toho, že se člověk přestěhuje do nové země. Jsou tam pak jazykové a kulturní bariéry.

Já jsem se většinou snažil adaptovat, než že bych se dělil o svojí kulturu se svými spolužáky. Kdyby se na to třeba zeptali, tak bych jim vysvětlil, jak slavíme Vánoce v Čechách. Ale většinou, když jsem zůstával tady v Irsku, tak slavím Vánoce 25. nebo se tu slaví Den Nezávislosti nebo Sv. Patrika atd. Zkrátka se přizpůsobím místní kultuře.

Co se týče univerzit nebo středních škol, tak většina škol je nějakým způsobem doplácena nebo dotována rodiči, takže většina škol (alespoň těch hudebních) jsou v soukromém sektoru. Proto studenti platí dost vysoké školné. Státní školy v Irsku vlastně nemají ve svém modelu žádnou hudební výchovu, i když je zde snaha to integrovat, ale je to většinou nezisková společnost, která se snaží systému pomoct. Takže třeba na ZŠ hudební výchovu vůbec nemají, na SŠ mohou mít hudební výchovu jako volitelný předmět, ze kterého mohou napůl maturovat.

Největší rozdíl je asi v tom, v jakém věku je student rozvíjen v hudební výchově, kdy v ČR je to od 1. třídy a většina těch škol bude víc dostupných v Česku. I když jsou to školy, které se musí platit, stále se jedná o státní lidové školy, ale určitě se dneska rozvíjí i ten soukromý sektor. Každé městečko má svou lidovou školu umění, která může být dost zaneprázdněná a je to super, to v Irsku není.

Vyzkoušel sis v Irsku jak studium, tak i práci ve školství – jsou nějaké rozdíly ve školském systému? 

Z toho, co jsem vypozoroval, tak tu jsou 3 typy základních škol. Jedním je státní škola, která je buď pouze pro kluky nebo pro holky a pak nábožensky orientované školy, kterých je většina. Takže zde má církev veliký vliv i na školství.

Pak jsou tu nezávislé základní školy spolufinancované rodiči, které se jmenují Educate together. Školní rada je zde vytvořená rodiči studentů a je to škola, která má zaměření na to, aby se studovaly všechny druhy náboženství, aby se rozvíjela rovnoprávnost mezi studenty. Těchto škol tu ještě není tolik, ale vypadá to jako docela dobrý trend, který se rozmáhá. Takže jestli jsou tam nějaké velké odpovědnosti nebo práva, tak to dopadá na rodiče, kteří to všechno spolufinancují a zasahují do školní rady a jsou v bezprostředním kontaktu i s učiteli z té školy. Nevýhodou pak ale může být, že jsou u těchto škol dlouhé čekací listiny na to, aby měl student jisté místo.

Pak jsou ještě školy soukromé, kterých je velké množství a jde např. o německá gymnázia nebo nějaké jazykové či náboženské zaměření.

Peter Moc - život v Irsku

Financování takové univerzity nebude zrovna jednoduché, jak jsi to zvládal? Pracoval jsi i během studia? 

Do Dublinu by se mi nepodařilo dostat bez finanční pomoci nadačního fondu Kolowrátek, založený Dominikou Kolowrat Krakovskou, který mi pomohl uspořádat sbírku na to, abych mohl mít zaplacený první ročník studia a za to bych jim chtěl moc poděkovat. Stále se s nimi snažím být v kontaktu každý rok, protože to od nich bylo krásné gesto a obrovská pomoc.

V té době tam pracovala paní Lahodná, která dostala mou přihlášku s projektem, který jsem napsal tak, aby mi mohlo být v nějakém rozmezí pomoženo a do Irska jsem se mohl dostat. To zázrakem vyšlo a školné na můj první rok se tedy zaplatilo.

Finance pro další ročníky jsem řešil nezávisle a to tak, že jsem už od prvního ročníku začal pracovat jako učitel v různých liduškách, jako soukromý učitel nebo jsem hrál v restauracích. Tohle všechno ale byly dost nevyzpytatelné kombinace, které dávaly málo finančních prostředků, na které se nedalo moc spoléhat.

Nicméně nějaká skromnost nebo rozvážnost si něco našetřit mi dala možnost dát dohromady první splátku do dalšího ročníku. A má škola mi dokázala udělat splátkový kalendář, abych nemusel platit 5000 euro (roční školné) najednou. Platil jsem např. 1500 euro, abych mohl nastoupit do dalšího ročníku a pak jsem splácel.

Dařilo se mi šetřit třeba i tak, že jsem vůbec nevyužíval hromadnou dopravu, všude jsem jezdil a stále jezdím na kole, což člověku ušetří 1500 EUR ročně a má na první splátku do dalšího ročníku. A tímhle způsobem jsem to dokázal zvládnout až do toho čtvrťáku.

Nebylo to jednoduché, protože tam nebyla ta pravidelnost a nikde tam nebyly záruky v tom, že nějaké množství studentů na učení kytary budu mít i na další rok, že jejich rodiče budou spokojení nebo se neodstěhují. Byla to ruská ruleta, ale vždycky, když tam byl nějaký problém, tak se našla cesta, jak to udělat, školu dokončit a a dopracovat, jak to jenom půjde.

Všechno se mi ale podařilo bez jakýchkoliv dluhů odpracovat. Navíc jsem ještě ve škole pomáhal ráno otevírat školu a rozdávat letáky, takže to mi vlastně následně odečítali ze školného.

Proč ses rozhodl právě pro Irsko? Hudební odvětví není úplně jednoduchá disciplína a Ty jsi si vyzkoušel pracovat jako hudebník na různých místech, co Tě drží už nějaký ten rok v Irsku? Neláká Tě hudebně-pracovně či životně i jiná destinace?

To je dobrá otázka, kterou já si vlastně nikdy nekladu a proto jsem pořád tady v Irsku. 🙂 Vlastně přes celý rok si žiju rutinu učitele, který tady působí. To pro mě znamená, že se učí od pondělí do soboty, tedy 6 dní v týdnu. A učí se většinou odpoledne od 14:30 až do 22 hodin. Výjimkou je sobota, kdy se začíná třeba od 9 do 17 hodin.

A co se stává je, že během roku jsem tak zaneprázdněný prací a přípravou na hodiny. Připravuji se na zkoušky se studenty a je to práce, kterou si člověk nosí domů. Nebo to jsou domácí úkoly, které se musí opravit, pokud je to forma testu.

Takže to první a poslední, na co by člověk myslel je, co asi budu dělat za rok nebo za dva, až se mi v Irsku nebude líbit? Tak zatím mi to trvalo 10 let 😀 A každý rok si říkám, ještě to rok vydržím a až přijde léto, tak se třeba někam odstěhuju. Ale v momentě, kdy přijde léto, tak nám končí hodiny, takže přísun financí je odříznutý na dobu 3-4 měsíců. A po těch 9 měsících práce, kdy by měl mít konečně volno, tak to poslední, co člověk chce, je stěhovat  se do nové země a začínat znovu.

Kromě toho, s životním stylem, jakým se žije v Irsku, se toho tady nedá moc našetřit. Třeba nájem je opravdu drahý a platí se někdy i 3/4 platu za nájem. Pro představu 1000 euro za pokoj už je takový standart v Dublinu. Soukromý byt je pak od 1800 eur výše a dům od 2200 euro. Minimální mzda v Irsku je 1500 euro.

Takže jsem ještě nepřemýšlel o tom, že bych se někam odstěhoval nebo vrátil do Čech, ale vlastně tím, že tento rok bude můj kulatý (10. rok) a bude to ta dekáda, kdy mám svůj život v zahraničí odehraný jako hudebník, tak se chystám na nějakou větší změnu. A ty změny bych rozhodně vítal.

Podaří se mi vyjet během roku odjet třeba do New Yorku a z toho jsem velmi unešený. NY mám hrozně rád po té umělecké stránce, ale také po školní. Kamarádi, se kterými tam jezdíme a nahráváme, jsou zahrnutí jak v té špičkové sféře představení, tak i na prestižních univerzitách.

Hudební odvětví je pravděpodobně hodně specifické, co se hledání práce týče. Co Tě dnes vlastně živí? Je v Irsku po pracovní stránce z čeho vybírat? Nebo jsi spíše otevřený i různým zahraničním možnostem? Vzhledem k tomu, že koncertování Tě už zavezlo do různých konců světa…

No tak dnes mám 2 zdroje příjmu. Ten první je dost aktivní a je jím učení. Takže jsem zodpovědný za to, že 6 dní v týdnu učím, že si dělám přípravy na hodiny, píšu do různých magazínů. Učím malé děti, teenagery, ale i dospělé a seniory. Občas také zaskakuji na univerzitě a je tam výuka i klasické kytary. Takže připravujeme studenty, aby šli studovat klasickou kytaru atd. Navíc k tomu dělám ještě nějaké workshopy a masterclass.

A ten druhý zdroj je to, že čas od času se někde hraje, což je více sezonní a určitě se na to nedá spoléhat. Je fajn si někde zahrát (koncert nebo festival) a dostat za to zaplaceno. Nebo složit písničky a nahrát je a na konci roku dostat z kanceláře IMRO (něco jako česká OSA) nějaký peníz. Ale nedá se spoléhat, že to bude nějaká velká suma.

Psal jsem také do českého magazínu Muzikus, se kterými jsem spolupracoval 2 roky.

Rozhovor Peter Moc - práce v Irsku

Kdyby sis mohl úplně bez jakýchkoliv ohledů vybrat lokalitu pro život – kde by to bylo nebo k jaké lokalitě by ses spíše naklonil? 

Úplně bez přemýšlení bych řekl New York, protože se mi líbí proces, kterým procházím. Je to proces toho, co se můžu naučit a jak se můžu psychicky, fyzicky a umělecky zdokonalit. Zdokonalit se jako člověk. A to co já hledám v těch svých prioritách, tak to jsem v New Yorku vždycky našel, velmi mě to nabilo a také mi to ukázalo očividnou pravdu v tom, jak si vedu – ať už je to v hraní nebo v osobním životě.

Nicméně mám takové tušení, že v pozdějším věku a důchodu bych spíše bydlel v částech na světě, které nejsou tak zaneprázdněné lidmi. Spíše by mi vyhovovalo bydlet někde na okraji nějaké vesničky, k čemuž se zase přibližuje Irsko. Chtěl bych mít pak klid na svoje přemýšlení, na knížky a na psaní. Abych nemusel mít pocit, že pořád někde musím pracovat a musím něco produkovat, protože ten shon okolo nás, nás k tomu nějakým způsobem nutí. Myslím, že se snažím být k tomu v dnešní době nějak odolnější, ale kdyby člověk bydlel přímo v tom shonu, tak si na to zvykne a bere to jako standard.

Takže určitě do New Yorku na pár let a v momentě, kdy se toho člověk nasytí, může se odstěhovat do Kanady nebo se vrátit do Irska nebo i do Čech, do některé části, kde to nebude tak zaneprázdněné, tak to by mi vyhovovalo, kdybych si mohl vybrat. 🙂

Irsko patří k jedné z oblíbených lokalit, kam Češi rádi vyrážejí na sezonní práce a brigády (jako sběr ovoce), máš s tím nějakou zkušenost osobní nebo ze svého okolí? 

Většinou, když jsem byl v Čechách, tak jsem slyšel, že lidi jezdí na sběr ovoce do Anglie, Irska nebo do Skotska. V momentě, kdy jsem se přestěhoval do Dublinu, tak sem se moc nejezdí ani na okraj Dublinu sbírat ovoce. To jsem ještě za 10 let tady neslyšel. Pokud jsem někoho potkal, kdo by mi tohle mohl nějak potvrdit, tak spíše jezdili sbírat ovoce do Skotska.

Ale pokud sem přijíždí Češi, tak mohou pracovat jako číšníci, kuchaři nebo třeba kadeřníci. To jsou práce, o kterých jsem slyšel, že jsou v nich Češi zainteresovaní. Pak je také možné pro šikovné kluky, kteří mají zkušenosti se zedničinou, elektrikařinou nebo plynem a mají na to školení a licence, tak přijet sem je dobré rozhodnutí, protože tady se podnikatelům ve stavebnictví a v elektrikařině daří.

Jsou zde i soukromé pekárny, takže je tady i česká pekárna. Je tu obchůdek, který si říká Polski sklep – kde se tedy zaměstnává polská komunita a zaměstnává často polské brigádníky na léto.

Vyzkoušel sis také work and travel v USA, jestli se nepletu, byla to Tvoje první pracovní zkušenost v zahraničí – když bys to zpětně hodnotil, co ti to dalo? 

První zkušenost, kterou jsem měl v USA bylo v Pensylvánii v malinkém městečku, kde jsem byl jako kitchen porter v letní škole pro děti s kombinovaným postižením. Ať už to bylo s downovým syndromem nebo autismem atd. Já jsem tam ve volném čase vždycky hrál na kytaru nebo na piano a jednou za mnou přišel ředitel té školy a zeptal se mě, co jsem studoval v Česku. Odpověděl jsem mu, že jsem studoval americkou a britskou literaturu a historii se zaměřením na vzdělání jako učitel angličtiny.

To léto jsem pak učil jeho syna a následně se mi podařilo, že jsem vždycky po zkouškách na VŠ odjel zpátky do Pensylvánie do té samé školy, kde jsem od té doby už působil jako counselor, což je vlastně taková pomocná síla učitele. V Česku bych to přirovnal k asistentovi učitele. A v USA jsem takto pracoval 3 roky a bylo to super.

A co mi to dalo? To, že člověk pracuje 16 nebo 18 hodin denně a bere to jako normální. Asi je tam nějaká otužilost a zodpovědnost za své studenty a že člověk opravdu předpovídá, jak by se někdo mohl zranit a dělá všechno možné proto, aby se to nestalo. Takže je tam nějaká prevence a také zkušenosti ohledně toho, jak se k sobě chová jeden člověk k druhému. Ať už je to vztah učitel – žák nebo učitel – učitel. Tohle byly vzácné zkušenosti.

Každý člověk, který se vydá na cesty pravděpodobně bude bojovat sám se sebou s nějakou formou stresu. Ten stres pochází z toho, že neví, kam pojede, že je tam něco nového, že neví, co očekává, že neví, co vyžaduje jeho práce.

Ale člověk se to naučí a uvědomí si pak, že když bere sám za sebe odpovědnost, když sám za sebe začne přemýslet a sám si začne vytvářet vlastní cíle, tak se osamostatňuje, a to jde opravdu rychle. Tak tohle mi to v zahraničí dalo, kromě toho, že jsem nabyl kontaktů a znalostí jazyka.

Největší zkušeností pro mě asi bylo poznání sám sebe a mých životních a pracovních limitů a také tvoření si cílů sám pro sebe. Proto se mi asi podařilo odjet zase zpátky do zahraničí a jít si za tím, co v životě chci.

Irská angličtina bývá strašákem. Vzpomínáš občas na své začátky v Irsku? Pral jsi se tou dobou s angličtinou, popř. Za jak dlouho si myslíš, že sis zvyknul a rozpovídal se? 

Tím, že angličtina byla můj koníček a asi od 15 let jsem vždycky četl a koukal na filmy v angličtině, tak jsem byl takový malý amerikánov. A tohle všechno ještě pořád trvá a ten jazyk mě sám o sobě baví, takže jsem rád, že jsem anglistiku studoval.

A asi i proto, když jsem pak přijel do Irska, tak jsem neměl tolik ostychu a neměl jsem takové jazykové zábrany. Ale je pravda, že Irové mají svůj typický přízvuk a slovíčka, která jsou třeba přebraná z gaelštiny. Jako příklad je třeba policista, což v angličtině je police officer, ale tady je to vlastně garda. Nikoho jsem ještě neslyšlel tady říkat police station, ale je to zkrátka garda station.

Takže problémy jsem sice s irskou angličtinou neměl, ale rozhodně jsem viděl, že je rozdíl v přízvuku a ve slovní zásobě.

Cestování v Irsku - Peter Moc

Jak to máš nyní po tolika letech v Irsku s úředními oficialitami – jsi považován za místňáka nebo cizince? Kde a jak řešíš zdravotní a sociální pojištění? Do kterého systému vlastně spadáš? 

První 4 roky, kdy jsem tu byl na univerzitě, tak ačkoliv jsem si platil zdravotní a sociální pojištění ze svého platu tady do irského systému, tak jsem ještě navíc platil v ČR. Ale po ukončení školy jsem se odhlásil v ČR od obojího a platím vše už jenom v Irsku.

Tím, že je Irsko i ČR v Evropské unii, tak tu nemám vůbec žádné trable s úředními oficialitami. Jediná povinnost pro Čechy, kteří sem přijedou za prací je, že si musí během prvních 10 nebo 14 dní zažádat o tzv. PPS number. To je vlastně jen taková kartička, něco jako občanka, která vám dovoluje pracovat, cestovat a prokazovat se po Irsku tímto dokladem.

Kromě toho jsem nikdy nikde nemusel vyplňovat nic jiného. Tedy samozřejmě se každý rok vyplňují daně atd. Ale nikdy není žádný problém s mým občanstvím. Pořád jsem vedený jako občan ČR, ještě tedy nejsem Ir. 🙂

My lidi jsme hodně přizpůsobiví, ale občas má všechno své meze. Je něco, co Tě na životě v Irsku štve? Popř. co Ti chybí z Čech?

Koukám na to docela dost pozitivně, protože k životu toho moc nepotřebuju. Všude jezdím na kole, takže dopravu moc nestrádám a žádné problémy týkající se ochrany práv nebo tak něco jsem tu nikdy vlastně neměl.

To, že prší každý den a jsou tu nějaké vichřice, tak to je dost nepříjemné na kole. A člověk jak stárne, tak si uvědomuje, že až mu bude 50, tak se nebude chtít probudit a hned vběhnout do deště a jet do práce na kole, tak to je asi jediné.

Co se týče nějaké politické stránky, tak vliv církve, který v Irsku je na morálno, je tu pořád obrovský. Což znamená, že do velice blízké doby nebyly uznávané menšiny jako jsou homosexuálové a někteří lidé tu budou nejspíše pořád homofobové. Stejně tak otázka potratu je tématem, které až vloni ovlivnilo volby a nyní že ženy mohou samy za sebe rozhodnout, zda chtějí podstoupit potrat nebo ne. Překvapuje mě to, že v roce 2019 Irsko ještě nechává na sebe mít takový vliv od církve. Občas to zní skoro jako ze špatné pohádky.

Rozhovor - práce a život v Irsku

Z Česka mi chybí samozřejmě nějaký pravidelný kontakt s kamarády, protože si člověk chce vyběhnout do kavárny a bylo by fajn si s někým popovídat i o společných problémech, které máme z česka. A hlavně máme společné vzpomínky. Což jsou tady třeba jen 3 dobří kamarádi, ale vidíme se jenom jednou za čas. Ale když se vidíme, tak jsou to kamarádi na život a na smrt a jsem rád, že jsem si našel kamarády, se kterými se neztratíme.

Pojďme mrknout ještě trochu na turismus. Dublin už nejspíš znáš, jak svoje boty – jaké lokality jsou zde Tvoje srdcovky? Jaká místa v Irsku by si cestovatelé neměli nechat ujít?

Tím, že můj životní styl je v podobě, že učím 6 dní v týdnu, tak jsem trochu omezený na to, abych byl víceméně jen v Dublinu. A proto moje forma turismu v Dublinu je o tom, že chodím do muzeí, do galerií, po kavárnách, číst si knížky. A to jsou pro mě oblíbená místa. Rád chodím na univerzitu na Trinity, jenom si sednout a číst. Jsou to pro mě spíše místa, která mi dovolují najít si turismus u sebe v hlavě.

Když člověk přijede do Dublinu, tak by si ale podle mě neměl nechat ujít Trinity college, národní muzea, Phoenix park a zoo, která tam je. Měl by si také určitě projít Grafton Street, kde je spoustu pouličních umělců. Grafton Street lze propojit se Stevens Green parkem, což je obrovský park, kam lidi často chodí i na rande. Nebo na druhém konci této ulice je Temple bar, kde si zase můžete užít noční život v podobě restaurací, malých hospůdek a pije se zde samozřejmě Guinness. Určitě je super, podívat se ještě na dublinský zámek.

Mohérové útesy - Irsko

Samozřejmě byc pak určitě doporučil navštívit v Irsku místa, která jste s Martinem viděli během vaší cesty. To jsou asi největší poklady na Irsku a pro mě by to byla i skvělá forma, kdybych jel na svatební cestu 😀

Byl jsem ještě v Gallway, což je menší městečko s krásnou univerzitou. Tam si člověk přijde jak v Harrym Potterovi. Navštívil jsem také ještě Bellfast a do Severní Irsko, kde jsem byl na Giant Causeway, což jsou obrovské čedičové varhany. Pak jsem se ještě byl podívat na Mohérové útesy, kam by určitě lidi měli vyrazit, pokud k tomu dostanou nějakou možnost.

Otázka na konec bude možná trochu sentimentální, ale což… Žiješ si svůj vlastní sen? Kdyby sis vybíral tu cestu znovu, změnil bys něco?  

Nezměnil bych vůbec nic. Jestli tam byly okamžiky, který byly strastiplný, tak právě ty mě naučily a ještě posílily o to víc. A navíc mi pomohly, abych tu svojí cestu dokončil. A jestli moje mise byla dokončit to studium, tak to se podařilo. Bylo to těžký? Jo, bylo to těžký. A bylo to nepředpovídatelný a tak dál. A bydlení bylo děsně těžký najít a pořád je a pořád bude.

Nejdůležitější na tom je, že já mám třeba vytrvalost a trpělivost sám se sebou. Právě to mi pomohlo k tomu, abych si tu cestu vlastně opravdu užil. Takže bych opravdu nic neměnil.

Myslím si, že si žiju svůj vlastní sen už pár desítek let a už se mi honí hlavou další sny. Znamená to vlastně, že ten svůj sen jsem si už nějakým způsobem dobyl, okoukal a zvykl jsem si na něj. A teď bych se chtěl posunout dál, chtěl bych, abych si našel novou cestu. A ta cesta nebude vůbec o tom, že se o několik stupňů otočím. Spíše to naváže na ten sen, který jsem měl doteď.

Budu zlepšovat sám sebe v těch vlastnostech a činnostech, který člověk má a na kterých mu záleží. Mě děsně baví angličtina a v té se chci zlepšovat, děsně mě baví hraní na kytaru, v tom se chci taky zlepšovat. Baví mě skládání hudby a organizování různých koncertů. Hodně mě také baví připravovat hodiny na kytaru a učení. Tohle jsou věci, ve kterých jsem opravdu ambiciozní a chtěl bych se v nich zlepšovat i dál.

Jazzový kytarist a Peter Moc - rozhovor

A někdy tyhle ambice mají svou mez, a to třeba díky nějaké lokaci, kde se zrovna nacházíme. Když to obrátím k sobě, tak angličtina je v Irsku super. Hraní na kytaru v Irsku až tak super už možná není a proto by to chělo ten sen si trochu obměnit, třeba více cestovat do zahraničí. Měl bych více vyjíždět možná jako kantor než jako kytarista.

Podařilo se mi to letos nějakým způsobem všechno rozjet. A vlastně to přišlo, když se mi podařilo jako učiteli jet na velkou jazzovou konferenci do Záhřebu, kde jsem působil jako učitel a byl jsem tam s největšími univerzitami z celého světa a měli jsme tam naprosto skvělé studenty. A ta skvělá podpora, kterou jsem dostal od ostatních kantorů… Přišly tam nové naděje a motivace.

Takže se těším, že si ten sen obohatím o více cestování a budu si více vážit vlastního času, takže nebudu pracovat tolik pro druhé, ale spíše se zaměřovat na vlastní práci a sebezdokonalování a budu se snažit o to, abych se zlepšoval po všech stránkách. Abych si chránil své soukromí a měl více času pro věci, které mám rád a zorganizoval si čas o něco lépe. Takže ano, až doteď si žiju svůj vlastní sen.

Petře, moc děkuju za inspirativní rozhovor a svůj příběh, který jsi s námi sdílel a přeju spoustu úspěchů a dalších splněných snů! 

Petra tvorbu můžete sledovat na jeho webových stránkách www.petermoc.com.

Zanechat zprávu

Please enter your comment!
Please enter your name here