Toulavé boty se těžko sundavají – poznáte to tak, že ještě ani nepřijedete domů a už zjišťujete další možnosti, jak by šlo vycestovat dál. Přesně to je vystihující pro Lucii Nohynkovou, známou také díky svému blogu motivimi.cz, kde sdílí své zkušenosti a snaží se motivovat k cestování i ostatní.
Lucka má za sebou řadu dlouhodobých zahraničních pobytů od Erasmu, přes pracovní pobyt Work and Travel v USA, studijně pracovní pobyt v Austrálii a nyní se nadšeně chystá také na Working holiday na Nový Zéland. Jak vnímá různé pracovní zkušenosti ze zahraničí? Jaká byla její cesta z vysoké školy do světa a která pracovní příležitost ji dala nejvíce?
Ahoj Luci, mockrát děkuju za možnost rozhovoru ohledně tvých zkušeností s prací v zahraničí, a že jich je :) Psala jsi mi, že toho máš za sebou cestovatelsko-pracovně poměrně hodně, takže se rovnou vybízí otázka kde všude, kdy a na jak dlouho si pracovala a žila – ať jsme všichni v obraze?
Ahoj všichni, v první řadě bych chtěla poděkovat za možnost poskytnutí rozhovoru. Všechno to začalo studijním pobytem v Portugalsku, kde jsem byla 5 měsíců (podzim 2013). Poznala jsem tam přítele Martina, s kterým od té doby zkoušíme různé stáže, studijní pobyty a další možnosti, jak žít v zahraničí.
Shodou okolností jsme studovali stejnou školu (TUL), a ještě k tomu stejný ročník a fakultu (opravdu jsme se před Portugalskem neznali – lidi nám to dodnes nevěří), což byla obrovská výhoda ve výběru škol a stáží pro Erasmus. Po Portugalsku jsme dodělali bakaláře a bez váhání (a hlavně s vidinou dalšího výjezdu) se přihlásili na magisterské studium.
Jako další možnost jsme chtěli využít pracovní stáže. Já se učila němčinu, Martin zase španělštinu. Dopadlo to tak, že jsem v únoru 2015 odjela na tři měsíce do německé Škodovky. Martin odjel na půl roku na stáž do španělského Seatu. Z Německa jsem letěla za ním do Barcelony, kde jsem měla zařízenou další stáž přes program Erasmus v jedné malé firmě v oddělení online marketingu. Tentokrát jen na dva měsíce, ale možnost strávit část léta ve Španělsku se mi hodně zamlouvala.
Po stáži ve Španělsku jsme se jeli v srpnu na chvilku podívat domů a hned v září jsme tentokrát už společně odjeli na půl roku na studijní pobyt do Řecka. Po Řecku jsme se na jeden semestr vrátili do školy.
Pracovní stáže nebyly školou uznané jako studium, tím pádem jsme neměli dostatek kreditů na řádné ukončení a museli jsme prodlužovat. Ani trochu nám to nevadilo. Chyběl nám už jen letní semestr, který se u nás na škole nedal dodělat v zimě. Tak jsme využili příležitosti a hned začali vymýšlet, kam bychom mohli zase vypadnout.
Společně jsme zažádali o Working Holiday víza do Kanady, ale bohužel jsme narazili na první ročník náhodného výběru přihlášek. Martin víza dostal, já ne. Vymysleli jsme tedy náhradní plán. Na léto 2016 jsem odjela na Work and Travel do Severní Karolíny v USA a Martin jel rovnou do Kanady. Znamenalo to pro nás několikaměsíční odloučení, ale v tu chvíli se to zdálo jako nejlepší varianta. Martin v létě pracoval na třešňové farmě v Kanadě a já jsem pracovala jako hosteska a servírka v restauraci v USA.
Na konci září jsem z USA letěla rovnou do Kanady alespoň na 3 měsíce na turistu. Martin v té době pracoval na stavbě a já jsem měla možnost za nějaké drobné vypomáhat. Vrátili jsme se domů, abychom konečně doklepali školu. Půl roku jsme se věnovali diplomce a přípravě na státnice.
Po úspěšném dokončení na jaře 2017 jsme se naposled přihlásili na Work and Travel do USA. Pracovali jsme celé léto opět v restauraci v Severní Karolíně (tentokrát spolu) a následně více jak 2 měsíce cestovali po USA, Kanadě a Havaji.
Jeli jsme s plánem pouze na léto a až v Americe jsme vymysleli, že naše další kroky budou směřovat do Austrálie, kde jsme od prosince 2017 až doteď. V Sydney plánujeme zůstat do září 2019, pak si projet západní pobřeží Austrálie a na léto (říjen/listopad) se přesunout na Zéland, kam jsme získali Working Holiday.
Momentálně v Sydney pracuji na částečný úvazek jako Office Manager pro jednu stavební firmu a zároveň se věnuji online marketingu na volné noze (stavím a spravuji weby, starám se o sociální sítě). Martin dělá sám na sebe dřevěné podlahy a věnuje se obchodování na amerických finančních trzích. Uff, je toho tolik, že jsem se do toho sama málem zamotala…
Co vedlo k Tvým rozhodnutím vydat se na další a další pobyt? Myslím, že řada cestovatelů, včetně mě (taky mám za sebou Erasmus, Work and Travel USA a WH víza v Kanadě), to má tak, že jak nasadí jednou toulavé boty, těžko se vrací zpátky do nějakých stereotypů domů. Je to i Tvůj případ? Byla jsi mezi jednotlivými cestami nějakou delší dobu v ČR?
Je to tak. Přesně tohle byl i můj (náš) případ. První dlouhodobější pobyt v zahraničí byl rozhodující. Pamatuji se, že jsem ještě ani nepřijela domů a už jsem si hned zjišťovala možnosti dalšího výjezdu. Využili jsme Erasmu jak na bakaláři, tak i na magistru, proto jsem měla možnost vyjet hned několikrát.
Po prvním výjezdu jsem doma strávila něco málo přes rok a bylo to sakra dlouhý. Od té doby maximálně pár měsíců, a to především kvůli škole, kterou jsem chtěla dodělat. Nebylo to kvůli tomu, že bych to neměla v Čechách ráda. Ale nebyla jsem ještě dostatečně vyřáděná a měla jsem pocit, že je ve světě spousta nádherných míst, který musím prozkoumat.
Teď už je to skoro dva roky od té doby, co jsem byla naposled doma a strašně moc mi to chybí. Mám to v Čechách ráda, ale (asi jako většina lidí) jsem si to uvědomila až s dlouhodobějším pobytem v zahraničí. Taky si myslím, že velkou roli hraje věk. Cítím, že čím jsem starší, tím víc potřebuji rodinu u sebe a neumím si představit, že bychom se nadobro usadili někde na druhém konci světa.
Věřím, že každý z těch programů Ti toho hodně přinesl jak do života tak do zážitků a pracovních možností – a nepochybuju o tom, že to byla pokaždé zkušenost k nezaplacení. Je ale něco, co Ti utkvělo v paměti, že by Tě z těch všech zkušeností co nejvíce ovlivnilo nebo posunulo?
Jak říkáš, každá zkušenost byla úplně jiná a z každé jsem si něco odnesla. Vyzdvihla bych ale jednu, která pro mě byla zásadní, a to (pouze!) dvouměsíční pracovní stáž ve španělské Barceloně.
Pracovala jsem v malé rodinné firmě, která půjčovala kola a pořádala tour po městě pro turisty. Nahlédla jsem do online marketingu a poprvé se setkala s programem WordPress. Starala jsem se o sociální sítě a vytvořila svoje první webové stránky. Nejenom, že to pro mě byla neskutečně cenná zkušenost, ale taky jsem našla směr, který mě neskutečně bavil a naplňoval. Martin byl v té době na půlroční stáži v automobilce Seat.
Často jsme si o práci povídali a porovnávali zkušenosti. Já chodila z práce domů nadšená. Každý den jsem měla dobrý pocit z toho, kolik jsem toho zvládla a jak strašně moc mě to baví. On byl znuděný z vyplňování nesmyslných tabulek, vytváření nudných prezentací a nekonečných schůzek o ničem.
Ve výsledku moje dvouměsíční stáž v malé firmě byla mnohem přínosnější než jeho půlroční zkušenost v korporátu, kam si chodil doslova odsedět 8 hodin. Navíc jsem našla svůj směr a to hodně ovlivnilo moji budoucnost.
Jaký program Ti nejlépe vyhovoval a v jaké zemi se Ti líbil život nejvíce?
Tohle je hodně záludná otázka. Těžko se dají jednotlivé programy porovnat, protože každý má úplně jiný proces zařizování a také podmínky. Erasmus byl celkem jednoduchý v tom, že v papírování pomáhá škola.
Na Work and Travel je potřeba agentura, která taky s mnoha věcmi pomůže. Zatím nejsložitější byla asi Austrálie, jelikož součástí byly i různé testy z angličtiny, pohovor, motivační dopisy (které nám byly několikrát vráceny) apod. Paradoxně mi ale zatím nejvíc vyhovují studentská víza v Austrálii, kde sice musím studovat, ale když se rozhodnu odjet, můžu to udělat třeba hned. Work and Travel a Erasmus je v tomhle složitější.
Stejně je to i s porovnáním života v jednotlivých zemích. Těžko říct, kde to bylo nejlepší. Pokud jedete na studentský pobyt přes Erasmus, odpadají starosti jako například práce. Škola je v zahraničí většinou jednoduchá a zkrátka jde o rozdílnou situaci oproti pracovnímu pobytu. Pro mě je srdcovka Portugalsko. Asi proto, že to byla první země, ve které jsem dlouhodobě žila a taky proto, že jsem tam poznala Martina.
Prošla sis řadou vízových procesů a nejspíš i různých byrokratických zařizování ve spoustě zemí, kde to z tohohle pohledu bylo nejsnazší? Nebo klidně očísluj podle obtížnosti ;)
Jak jsem už zmínila, studentské pobyty v rámci EU byly jednodušší hlavně z toho důvodu, že člověk má podporu od školy.
Způsob získání víz na Zéland nás dost vypekl. Poprvé jsme žádali v roce 2017. Nevyšlo to, tak jsme zkusili o rok později, tentokrát z Austrálie. To se ukázalo jako obrovská výhoda a víza jsme získali oba.
Ze všech zemí je rozhodně nejhorší Kanada, kdy se žadatelé náhodně losují. Pro získání nemůžete udělat vůbec nic a nezbývá nic jiného než podat přihlášku a čekat. Výsledek byl takový, že Martin byl vybrán po měsíci od podání žádosti a já to štěstí neměla. Na poslední kolo udělování víz jsem tenkrát čekala 10 měsíců.
Kde bys doporučila lidem, kteří nikdy nikde nebyli a pořád mají strach udělat ten první krok začít?
Prostě se sbalit a jet. To je asi nejlepší rada. Člověk nad tím nesmí tolik přemýšlet, nesmí počítat a milionkrát vše vyhodnocovat. Pokaždý by našel něco, co by ho drželo zpátky. Ale ono to vždycky nějak dopadne. Anglicky se naučí každej, peníze se taky vždycky dají nějak vydělat a kdyby bylo nejhůř, odkudkoliv na světě se dá do dvou dnů dostat domů.
Už během studia jsi byla v rámci erasmu dvakrát na stáži – takže sis vyzkoušela práci v oboru v zahraničí. Máš porovnání s prací v oboru i s ČR? Jaké tam vnímáš rozdíly? Popř. co jsi vlastně studovala a pracovala jsi pak v oboru i v některé z dalších zemí?
Studovala jsem Technickou univerzitu v Liberci, na bakaláři Cestovní ruch a na magistru Podnikovou ekonomii. Část studia proběhla v Portugalsku a v Řecku. V Austrálii jsem kvůli vízu studovala Fitness a momentálně dokončuji Marketing and Communication.
Ve Španělsku jsem pracovala v oddělení online marketingu, s čímž jsem z ČR neměla vůbec zkušenost. Rok před tím, než jsem nastoupila na oddělení prodeje do Skoda Auto Deustchland, jsem měla zkušenost jako stážista v oblasti marketingu v boleslavské Škodovce. To je jediná zkušenost v oboru, kterou z ČR mám.
Každá pozice byla z jiného oddělení, ale práce stážisty v podstatě stejná. Svoji aktuální práci mám také v oboru, který jsem vystudovala, nemám ale pocit, že by mi vystudovaný titul v práci nikterak pomohl. Možná využiju trochu znalosti z účetnictví a něco málo z ekonomie, ale jakoukoliv práci vás stejně většinou naučí na místě.
Práce stážisty byla ve všech zemích hodně podobná, takže těžko říct, co bylo přínosnější. Pro mě byla nejcennější ta nejméně očekávaná práce – práce v malé firmě.
Jakou práci jsi pak dělala na dalších místech v rámci Work and travel USA nebo WH víz v Kanadě? Jak jsi práci vlastně hledala? Jela jsi někdy přes agenturu nebo jsi vždycky cestovala pouze na vlastní pěst – pokud je to tedy možné?
Na Work and Travel jsem pracovala v restauraci jako hosteska a servírka. Taky jsem si chvíli přivydělávala jako pokojská v hotelu. Druhý rok jsem kvůli pracovní nabídce na pozici servírky jela na to samé místo (tentokrát jsem vzala i Martina) do Severní Karolíny. Servírky si v USA vydělávají slušné peníze, a tak jsem neváhala, když mi byla práce nabídnuta i na druhý rok. Nevadilo mi jet na stejné místo, protože jsem věděla, že si Ameriku chceme stejně celou projet.
Na Work and Travel jsem pokaždé vyjela s agenturou. Jinak to ani není možné. První rok mi agentura zařídila vše od víz, práce až po ubytování. Druhý rok jsem kvůli kontaktům zvolila variantu, kdy jsem si práci našla sama.
Znám spoustu lidí, které právě nutnost agentury odradí a mají pocit, že agentuře zaplatí spoustu peněz. Určitě to na začátku něco stojí, ale všechny počáteční náklady se za léto vrátí a člověk si zvládne vydělat i slušné peníze na cestování.
V Austrálii jsem si práci našla přes skupinu na Facebooku. Stejnou zkušenost má i Martin s hledáním práce v Kanadě. Člověk se nesmí bát zeptat zkušenějších a zkrátka stačí se trochu snažit. Podle mě si práci najde každej kdekoliv.
V Kanadě jsem bohužel na WH nebyla, ale pomáhala jsem s lehkými pracemi na stavbě, což pro mě byla neskutečná výzva. Manuální práce mě překvapivě dost bavila a upřímně to byla od všech těch kancelářských zkušeností příjemná změna.
Vyzkoušela jsi někdy také dobrovolnictví?
Skoro. Po létu v Americe jsme si s Martinem našli dobrovolnickou práci přes portál Workaway. Všechno vypadalo naprosto parádně. Našli jsme si práci uprostřed Karibiku, konkrétně v Portoriku. Koupili jsme letenky a vidina dvou týdnů strávených v džungli u chlápka, který žije soběstačně a hledá pomoc na stavbu bambusových domků, nás neskutečně nabíjela.
Asi týden před odletem se přes Karibik přehnal jeden z největších hurikánů za poslední léta a naše plány hodně rychle ztroskotaly. Z dobrovolnictví bohužel nic nebylo. Určitě bychom chtěli něco takového zkusit v Asii, kam se chystáme po Zélandu. Tak uvidíme …
Nejsem si jistá, jak dlouho přesně už žiješ v podstatě na cestách – ale je něco, co Ti opravdu chybí z domova? Pereš se nějak se steskem po rodině a přátelích?
Stýská se mi hodně, ale není to nic, co by se nedalo vydržet. V dnešní době, kdy můžu být s rodinou a kamarády v kontaktu v podstatě denně, je to všechno o hodně jednodušší.
Cestování v páru je taky obrovská výhoda. Když jsem byla sama v Americe, snášelo se to mnohem hůř. Na druhou stranu jsem přesně věděla, kdy se vrátím domů, protože jsem měla všechny cesty naplánované. Teď je to trochu jiné v tom, že návrat do Čech je otevřený.
Letos se po dvou letech chystáme domů alespoň na tři týdny a nemůžu se dočkat. Samozřejmě mi mimo rodiny a kamarádů chybí takové ty klasiky jako české jídlo, pivo a taky příroda, která je podle mě v Čechách nádherná.
Jak se díváš na svou budoucnost? Osobně dostávám často otázku, jestli se někdy taky usadíme – takže, jak to máš ty? Máš v plánu se někdy někde usadit? Dovedeš si to vůbec představit?
Ano i ne. Máme to nastavené trochu jinak. Určitě chceme vybudovat nějaké zázemí doma v Čechách blízko rodiny a kamarádů. Na druhou stranu se cestování vzdát nechceme.
Já i Martin makáme na tom, abychom mohli dělat práci, která nás nebude v cestování omezovat. Zkrátka abychom byli nezávislí a mohli odjet, kdy se nám zachce a zároveň mít doma místo, kam se vracet. Ideálně to vidíme na kombinaci pár měsíců doma, pár měsíců pryč. Uvidíme, jak to všechno půjde, ale řekla bych, že jsme na dobré cestě.
Když bys mohla vybrat 3 místa z těch, které jsi doposud navštívila a mohla si vzít s sebou své přátele a rodinu – kam by to bylo?
Havaj, Zéland, ostrov Ile des Pines v Nové Kaledonii.
Luci, moc děkuju za rozhovor nabitý informacemi a inspirací pro ostatní cestovatele a přeju strašně moc dalších cestovatelských zážitků a úspěchů na vaší pracovně-cestovatelské životní cestě :)
Další zážitky a pokračování cestovatelských dobrodružství Lucky a Martina můžete sledovat na jejím blogu nebo ji můžete kontaktovat také po pracovní stránce na nohynkova.com.
